Úplné zobrazení záznamu

Toto je statický export z katalogu ze dne 23.02.2019. Zobrazit aktuální podobu v katalogu.

Bibliografická citace

.
0 (hodnocen0 x )
BK
Praha : Karolinum, 2007
2 sv. (443, 447) s.

objednat
ISBN 978-80-246-1284-3 (váz.)
latina
Přeloženo z latiny
Vydavatel: Univerzita Karlova
Přetisk 1. vyd. z r. 1950
Filozofie křesťanská - texty patristické - 4.-5. stol. - pojednání a texty
000070327
OBSAH // I. svazek // ÚVODEM /27 Sv. Augustin o svém díle /35 // ’ KNIHA I. // Předmluva /37 // i. O protivnících jména Kristova, kterých barbaři při plenění Města pro Krista ušetřili /37 // 2. Že nikdy žádné války nebyly vedeny tak, aby vítězové šetřili // poražených kvůli bohům těch, které přemohli /38 // 3. Jak nerozumná byla víra Římanů, že jim pomohou bůžkové // Penati, kteří Tróji uhlídali nedovedli /39 // 4. O Junonině asylu v Tróji, který nezachránil před Řeky nikoho, a o basilikách apoštolů, které ostříhaly od barbarů všecky, kdo se do nich utekli /40 // 5. Co soudil Kato o obvyklém počínání nepřátel při vyvracení měst /41 // 6. Že ani Římané v žádném z dobytých měst v jeho chrámech poražených nešetřili /42 // 7. Že ? ukrutenstvím při vyvrácení Města došlo z válečné zvyklosti; že však skutky milosrdenství vzešly z moci jména Kristova /42 // 8. O výhodách a nevýhodách, které jsou dobrým i zlým obyčejně společné /43 // 9. Proč jsou dobří i zlí tresty stejně stíháni /44 // 10. Že svati při ztrátě časných statků o nic nepřijdou /46 ?. O konci časného života, ať už delšího nebo kratšího /48 // 12. O pohřbu, jehož odepření křesťany o nic nepřipravilo /49 // 13. Proč se těla svátých pohřbívají /50 // 14. O svátých v zajetí, kde jim nikdy nechybělo božských útěch /51 // 7 // 15- O Rcgulovi, ve kterém máme příklad, jak
lze zajetí snášet i dobrovolné pro náboženství, což však tomu ctiteli bohů prospěli nemohlo /51 // 16. Zda zprznění, které snad i zasvěcené panny v zajetí vytrpěly, // mohlo bez souhlasu vůle porušit duševní ctnost /53 // 17. O dobrovolné smrti ze strachu před trestem nebo hanbou /53 // 18. O cizím a násilném smilstvu, které mysl trpí na znásilněném těle proti své vůli /54 // 19. O Lukrecii, která spáchala sebevraždu pro svoje zneuctění /55 // 20. Že v Písmu není žádné místo, které by v kterékoli věci dávalo křesťanům // právo ? dobrovolné smrti /57 // 21. V kterých případech není zabití člověka zločinem vraždy /58 // 22. Zda sebevražda může být někdy projevem duševní síly /59 // 23. O případu Katona, který se usmrtil, nemoha snésti Caesarova vítězství /60 // 24. Že v té ctnosti, kterou Regulus předčil Katona, mnohem více vynikají křesťané /60 // 25. Že se nemáme vyhýbali hříchu hříchem /61 // 26. Z jakého asi důvodu došlo podle naší víry ke skutkům nedovoleným, // které svati zřejmě vykonali /62 // 27. Zda lze sáhnouti ? dobrovolné smrti, aby se člověk vyhnul hříchu /63 // 28. Proč Bůh dopustil, aby chtíč nepřátel hřešil proti tělům zdrženlivých /64 // 29. Co mají Kristovi následovníci odpovídat nevěřícím, když jim předhazují, že jich Kristus před zběsilostí nepřátel nezachránil /65 // 30. Jak nečestným blahobytem by chtěli oplývat
lidé, kteří žalují na křesťanské časy /66 // 31. Kterými neřestmi postupně vzrůstala římská panstvíchtivost /67 // 32. O zavedení divadelních her /67 // 33. O neřestech Římanů, které ani vyvrácení rodného města // nenapravilo /68 // 34. O Boží dobrotivosti, která zkázu Města zmírnila /69 // 35. O dítkách církve, skrytých mezi bezbožníky, a o nepravých křesťanech uvnitř církve /69 // 36. Které věci budou rozebrány v následující knize /70 // KNIHA II. // i. O míře, která je při rozpravě nezbytná /71 // 8 // 2. O tom, ?? bylo vyloženo v prvním svazku /72 // 3. Doklady z dčjin ukáží, které útrapy postihly Římany v dobách mnohobožství, dokud se nerozmohlo křesťanské náboženství /73 // 4. Že polytheisté od svých bohů nikdy nedostali mravní příkazy // a že je uctívali jakýmisi ohavnými obřady /73 // 5. O oplzlostech, jimiž byla od svých ctitelů uctívána matka bohů /74 // 6. Že pohanští bohové nikdy nedali posvátný mravní řád /75 // 7. Že objevy filosofů jsou bez božského schválení neužitečné, // jelikož na člověka, nakloněného ke zlému, působí více skutky bohů než úvahy lidí /76 // 8. O divadelních hrách, které bohy předváděním jejich neřestí neurážejí, nýbrž získávají /77 // 9. Jak staří Římané omezovali básnickou volnost, které Řekové přáli svobody, držíce se úsudků bohů /77 // 10. Jak prohnanými škůdci byli démoni, chtějíce,
aby se vyprávěly jejich zlé skutky, ať už skutečné nebo domnělé /78 n. U Řeků byli herci přijímáni do státní služby, protože by lidé neprávem pohrdali těmi, kdo usmiřují bohy /79 // 12. Že Římané měli lepší mínění o sobě než o svých bozích, když odepřeli básníkům takovou volnost vůči lidem, jakou jim dali vůči bohům /80 // 13. Římané mčli pochopili, že nejsou hodni božského kultu jejich // bozi, vyžadující si pocty skrze nemravné hry /80 // 14. Platon, který v dobře zřízeném státě nedával místa básníkům, // byl lepší nežli tito bohové, kteří chtěli být uctíváni divadelními hrami /81 // 15. Že si Římané některé kulty nezavedli z rozumového důvodu, // ale ze stranictví /83 // 16. Že kdyby se bohové nějak starali o spravedlnost, měli Římané // dostat mravní předpisy spíš od nich, než si vypůjčit zákony od jiných lidí /83 // 17. O únosu Sabinck a o jiných bezprávích, jaká v římské obci bujela i za vychvalovaných časů /84 // 18. Jaké byly podle Sallustiových dějin mravy Římanů, kdykoliv je zkrušil strach nebojím bezpečí dalo volnost /85 // 19. O hnilobě římského státu, dokud Kristus neodstranil kult bohů /87 // 20. Jakému štěstí by se chtěli těšit a v jakých mravech by chtěli žít lidé, // kteří žalují na křesťanské časy /88 // 9 // 2i. Jaké bylo Ciccronovo mínéní o římském státč /89 // 22. Žc sc římští bohové nikdy
nestarali o to, aby mravní zkáza stát nezahubila /91 // 23. Že proměny pomíjejících hodnot nezávisí na přízni nebo zášti démonů, // nýbrž na rozhodování pravého Boha /93 // 24. O skutcích Sullových, zřejmé podporovaných démony /94 // 25. Jak velice ponoukají zlí duchové lidi ? mrzkostem, zasahujíce při páchání zločinů zdánlivě božskou autoritou svého příkladu /96 // 26. O tajných naučeních démonů, týkajících sc mravného života, zatím co při jejich obřadech sc veřejně učilo špatnostem /97 // 27. Za jakého rozvratu veřejné kázně zasvětili Římané svým bohům // oplzlé hry, aby šije usmířili /98 // 28. O blahodárnosti křesťanského náboženství /99 // 29. Výzva ? Římanům, aby zanechali kultu bohů /100 // KNIHA III. // i. O protivenstvích, kterých sc zlí výhradně bojí a kterým byl svět za mnohobožství vždycky vystaven /102 // 2. Zdali bohové, ctění stejně u Římanů i Řeků, meli důvody, aby nechali vyvrátit Tróju /102 // 3. Že bohům nemohlo vadit Paridovo cizoložství, protože mezi nimi bylo podle pověsti velmi časté /103 // 4. O náhledu Varronově, že je užitečné, aby sc lidé vydávali za potomky bohů /104 // 5. Náhled, že bohové trestali Paridovo cizoložství, neobstojí, když je netrestali na Romulově matce /105 // 6. O bratrovraždě Romulově, kterou bohové nechali bez trestu /106 // 7. O vyvrácení Ilia, které zbořil Mariův vojevůdce Fimbria /107
// 8. Zda měl být Řím svěřen ilijským bohům /107 // 9. Zdaje věrohodno, že pověstný mír za krále Numy byl darem bohů /000 // 10. Zda bylo žádoucí, aby římská říše rostla takovými lítými válkami, když mohla zůstali v klidu a bezpečí s těmi snahami, jaké kvetly za Numy /108 // ?. O soše Apollona Kumského, jež prý pláčem předpověděla porážku Řeků, // kterým pomoci nemohla /109 // 12. Jak mnoho bohů si Římané přibrali mimo ustanovení Numova a jak jim jejich vysoký počet nebyl nic platen /?? // io // 13. Jakým právem či jakou smlouvou dosáhli Římane prvních manželských svazků /111 // 14. O bezbožné válce, kterou Římané vypovčdčli Albč, a jak dosáhli vítězství z panstvíchtivosti /112 í5. Jaký byl život i konec římských králů /115 // 16. O prvních římských konsulech, z nichž jeden druhého vypudil z vlasti a brzy sám, spáchav nejhroznější vraždy, zahynul proboden nepřítelem, jehož probodl navzájem /117 // 17. Jakými strastmi byl římský stát sužován po zavedení konsulské moci, aniž mu pomáhali bohové, které ctil /118 // 18. Jak vážné porážky sklíčily Římany za punských válek, zatím co mamě vzývali bohy o pomoc /122 // 19. O ničivé druhé punské válce, která vyčerpala síly obou stran /123 // 20. O záhubě Saguntských, jimž římští bohové nepomohli, ač krváceli pro přátelství ? Římanům /124 // 21. Jak nevděčná byla římská obec Scipionovi,
svému osvoboditeli, // a jaký byl její způsob života v době, za které ji Sallustius líčí jako nejlepší /126 // 22. O nařízení Mithridatově, aby byli pobiti všichni římští občané, // meškající v Asii /127 // 23. O vnitropolitických zlech, která zmítala římským státem, a o předcházejícím znamení, které spočívalo ve zdivočení všech domácích zvířat /128 // 24. O občanské roztržce, kterou způsobily Grakchovské vzpoury /128 // 25. O chrámu Svornosti, postaveném z usnesení senátu na místě vzpour a vražd /129 // 26. O rozmanitých válkách, které nastaly po založení chrámu Svornosti /130 // 27. O občanské válce mezi Mariem a Sullou /130 // 28. Jak to bylo s vítězstvím Sullovým, které mělo ztrestat Mariova ukrutenství /131 // 29. Srovnání gótského vpádu s porážkami, jež Římané utrpěli od Gallů nebo od původců občanských válek /132 // 30. O dlouhé řadě těžkých a úmorných válek, které předcházely Kristův příchod /133 // 31. Jak drze přičítají současné pohromy Kristu ti lidé, kterým sc zapovídá ctít bohy, ačkoli za dob jejich kultu přišly tak ohromné katastrofy /134 // KNIHA IV. // i. O obsahu prvního svazku /136 // 2. O obsahu druhé a třeli knihy /137 // 3. Zdali rozsáhlost říše, které se dosahuje jenom válkami, mají počítat mezi svoje statky lidé moudří nebo šťastní /138 // 4. Kterak vláda bez spravedlnosti jest podobna lupičské tlupe /139 // 5. O
uprchlých gladiátorech, jejichž moc se blížila královské hodnosti /139 // 6. O chtivosti krále Nina, který první se pustil do války se sousedy, // aby rozšířil své panství /140 // 7. Zda pozemská království jsou při svém vzestupu nebo úpadku podporována nebo opouštěna pomocnými božstvy /141 // 8. Kterým bohům přičítají Římané vzrůst a zachování své říše, když se stěží odhodlali svěřit jednotlivým ochranu jednotlivých věcí /142 // 9. Zda se rozsáhlost a dlouhé trvání římské říše mělo připisovat Jovovi, kterého jeho ctitelé považují za nejvyššího boha /143 // 10. Jakých názorů byli lidé, kteří ustanovili nad různými částmi světa různé bohy /144 // ii. O mnoha bozích, kteří podle učenějších pohanů jsou jeden a týž Juppiter /146 // 12. O názoru, že Bůh je duší světa a svět Božím tělem /148 // 13. O těch, kteří prohlašují za částky Boha pouze rozumné živočichy /148 // 14. Že růst říší není vhodno připisovat Jovovi, protože Victoria by na to dílo stačila sama, je-li bohyní, jak oni myslí /149 // 15. Zdaje myslitelno, žc by dobří chtěli vládnout nad větším prostorem /149 // 16. Proč přidělili Římané každé jednotlivé věci a každému ději boha, ale svatyni Pokoje chtěli mít za branami /150 // 17. Zda i Victoria měla být pokládána za bohyni, když nejvyšší moc náleží Jovovi /150 // 18. Kterak vyznavači bohyně Blaženosti a Štěstěny
od sebe tyto dvě bohyně rozeznávají /151 // 19. O ženské Štěstěně /151 // 20. O Ctnosti a Věrnosti, které pohané poctili svatyněmi a obětmi, pomíjejíce ostatní ctnosti, které měly být uctívány zrovna tak, když už oněm bylo božství připisováno právem /152 // 21. Žc se mohli spokojit alespoň Ctností a Blažeností, když už nedospěli // ? poznání Boha jediného /153 // 22. O bohoslužebné včdč, kterou Varro, jak se honosí, daroval Římanům /155 // 23. O Blaženosti, které Římané, ctitelé mnoha bohů, dlouho božskou úctu neprokazovali, ač postačila sama za všecky /155 // 24. Jakým způsobem hájí pohané toho, žc mezi bohy // uctívají i božské dary /157 // 25. O jediném Bohu, jenž má být uctíván výhradné, jehož jméno sice není známo, ale kterého poznáváme jako dárce blaženosti /158 // 26. O divadelních hrách, jejichž provozování si bozi na svých ctitelích vynutili /159 // 27. O trojím druhu bohů, jak o nich pojednal velekněz Scaevola /160 // 28. Zda uctívání bohů Římanům prispelo ? získání a rozšíření panství /161 // 29. Jak falešné bylo znamení, jímž prý byla předpověděna síla // a trvání římské říše /161 // 30. ? jakému úsudku o pohanských bozích sc přiznávají i jejich vyznavači /163 // 31. O názorech Varrona, který lidové představy odsoudil a soudil, žc má být uctíván jeden Bůh, ačkoliv ? poznání pravého Boha nedošel /164 // 32. Pro který
zdánlivý užitek si státníci přáli, aby v poddaných národech falešné náboženské představy zůstaly /165 // 33. Že v plánu a moci pravého Boha jsou určeny doby všem králům i královstvím /166 // 34. O království židovském, které bylo zřízeno a chráněno jediným a pravým Bohem tak dlouho, dokud setrvávali v pravém náboženství /166 // . ’ KNIHA V. // Předmluva /168 // i. Žc příčina římské svčtovlády i všech panství není nahodilá a nezávisí na postavení hvězd /168 // 2. O stejném i nestejném zdravotním stavu dvojčat /169 // 3. O důkazu, který si v otázce dvojčat odvodil z hrnčířského kruhu matematik Nigidius /170 // 4. O blížencích Esauovi a Jákobovi, kteří sc navzájem značně lišili povahou i skutky /171 // 5. Co usvědčuje astrology, že se včnují pavědě /172 // 6. O dvojčatech různého pohlaví /173 // >3 // 7- O volbě dne pro ženitbu či pro sázení nebo setí na poli /174 // 8. O tčeh, kteří neříkají „osud“ postavení hvčzd, nýbrž řctčzci příčin, závisícím na Boží vůli /175 // 9. O Božím přcdzvčdéní a o svobodné lidské vůli; // proti výmčru Ciccronovu /176 // 10. Zda lidskou vůli ovládá nčjaká nutnost /180 ?. O všeobecné prozřetelnosti Boží, jejíž zákony zahrnují všecko /181 // 12. Pro které ctnosti si staří Římané zasloužili, aby pravý Bůh dával vzrůst jejich říši, ačkoliv ho neuctívali /182 // 13. O slávychtivosti, která je
sice vadou, aleje pokládána za ctnost, // protože brzdí vady včtší /186 // 14. Žc touha po lidské chvále má být vymýcena, protože všechna sláva spravedlivých je v Bohu /187 // 15. O časné odplatě, kterou Bůh odměnil Římany za dobré mravy /188 // 16. O odměně svátých příslušníků věčné obce, kterým římské ctnosti // přinášejí užitek jako vzory /189 // 17. Jaké bylo ovoce římských válek a jaký znamenaly přínos pro poražené /189 // 18. Jak daleci mají být křesťané povýšenosti, učiní-li něco z lásky ? věčné vlasti, když Římané vykonali tak veliké skutky pro lidskou slávu a pro obec pozemskou /190 // 19. Čím se navzájem liší slávychtivost a panstvíchtivost /194 // 20. Jest stejně hanebné, slouží-li ctnosti lidské slávě nebo tělesné rozkoši /196 // 21. Žc římská říše byla v plánu Boha, od něhož pochází všecka moc a jehož prozřetelnost řídí všecko /197 // 22. Že doba i výsledek válek závisí na Božím úradku /197 // 23. O válce, ve které gótský král Radagaisus, vyznavač démonů, byl v jediném dni se svou ohromnou armádou přemožen /198 // 24. Jaká a jak pravá je blaženost křesťanských císařů /199 // 25. O úspěších, které Bůh propůjčil křesťanskému císaři Konstantinovi /200 // 26. O víře a zbožnosti císaře Theodosia /201 // KNIHA VI. // Předmluva /204 // i. O názoru, že bozi nejsou uctíváni pro život vezdejší, nýbrž pro věčný
/204 // >4 // 2. Jak asi smýšlel Varro o pohanských bozích, když odhalil takové jejich druhy a obřady, že by se ? nim byl zachoval uctivěji, kdyby o nich byl pomlčel vůbec /207 // 3. Jak rozdělil Varro svoje knihy „O starožitnostech věcí lidských i božských“ /208 // 4. Žc podle Varronova rozboru jsou u polytheistů věci lidské starší než božské /209 // 5. O třech druzích náboženství podle Varrona, t. j. o báječném, přirozeném a občanském /211 // 6. O náboženství mythickém, t. j. báječném, a o občanském; // proti Varronovi /212 // 7. O podobnosti a shodě náboženství báječného s občanským /214 // 8. Jaké výklady přirozené soustavy podali pohanští učenci na obranu svých bohů /217 // 9. O úkolech jednotlivých bohů /218 // 10. O svobodomyslnosti Seneky, který kárá státní náboženství důrazněji než Varro báječné /221 ?. Jak pohlížel Seneka na Židy /223 // 12. Žc po odhalení lichosti pohanských bohů je nepochybné, že věčný život nemohou poskytnout nikomu, když nepomáhají ani v životě časném /224 // KNIHA VII. // Předmluva /225 // i. Zda snad lze nalézti božství mezi bohy vyvolenými, když sc ukázalo, že ho není v soustavě občanské /225 // 2. Kteří jsou bozi vyvolení a zda jsou vyloučeni z úkolů nižších božstev /226 // 3. Žc nelze ukázat na žádný důvod, proč byli někteří bohové vybráni, neboť řadě bohů nižších se přičítají funkce významnější
/227 // 4. Žc sc lépe zachovali ? nižším bohům, které nesnižují žádnými pomluvami, než ? vyvoleným, u nichž oslavují takové veliké hanebnosti /229 // 5. O tajném učení pohanů a přirozené soustavě /230 // 6. O náhledu Varronově, žc Bůh je duší světa, který však má ve svých // částech rozličné duše, jejichž přirozenost je božská /231 // 7. Bylo-li rozumné, rozlišovat Janusa a Termina jako dvě božstva /232 // »5 // 8. Proč Janusovi ctitelé vytvořili jeho obraz se dvěma obličeji, // ba také sc čtyřmi /232 // 9. O moci Jovovč a jeho srovnání s Janusem /233 // 10. Je-li správné rozlišovat Janusa ajova /235 // li. O příjmeních Jovových, která nepatří mnoha bohům, nýbrž jednomu a témuž /235 // 12. Že sc Juppiter nazývá i Pecunia /236 // 13. Že výklady o osobč Saturnové a Geniově nás poučí, žc oba dva jsou jediným Jovem /237 // 14. O úkolech Merkura a Marta /238 // 15. O některých hvězdách, kterým dali pohané jména svých bohů /238 // 16. O Apollonovi a Diane a ostatních vybraných bozích, kteří u nich platili za části světa /239 // 17. Žc i sám Varro označil svoje náhledy o bozích za nejisté /240 // 18. Co je pravděpodobnější příčinou, že se rozmohl pohanský blud /241 // 19. O výkladech, jimiž sc odůvodňuje Saturnův kult /241 // 20. O mystériích eleusinské Cercry /243 // 21. O hanebných obřadech, jež byly konány ke cti Libcrově /243 // 22. O Neptunovi, Salaci!
a Venilii /244 // 23. O zemi, kterou Varro prohlašuje za bohyni, jelikož onen duch světa, // ve kterém vidí boha, proniká i tuto nejnižší část svého těla a uděluje jí božskou moc /244 // 24. O významu příjmení Tclluřiných, která sice znamenají mnoho věcí, // ale neměly utvrzovat víru v mnoho bohů /246 // 25. Jaké vysvětlení si našli učení řečtí mudrci pro vykleštění Attidovo /248 // 26. O ohavnosti kultu Veliké Matky /248 // 27. O výmyslech přírodních filosofů, kteří ani nectí pravé božství ani nepěstují bohoslužbu takovou, jaká pravému božství přísluší /249 // 28. Žc Varronova theologická nauka je plna rozporů /251 // 29. Žc za vším, za čím přírodní filosofové spatřovali svět a jeho části, měli spatřovat jednoho pravého Boha /252 // 30. Kterak pravá víra rozlišuje Tvůrce od tvorů, tak aby místo jednoho nebylo ctěno bohů tolik, kolik je činností jednoho původce /252 // 31. Kterých zvláštních dobrodiní Božích požívají následovníci pravdy, // nemluvě ojcho obecné štědrosti /253 // 32. Že tajemství vykoupení Kristova nebylo tajno žádnému předchozímu údobí a žc bylo vždycky prorokováno rozličnými znameními /254 // 33- // Že pouze pomocí křesťanského náboženství mohla být odhalena šalba zlovolných duchů, radujících se z lidského bludu /254 34. O knihách Numy Pompilia, které dal senát spálit, aby nevešly ve známost příčiny obřadů, v
nich zaznamenané /255 // 35. O věštění z vody, jímž se Numa nechal ošálit, vida v ní jakési obrazy démonů /256 // KNIHA VITI. // i. O otázce přirozeného náboženství, které budeme rozbírali s významnějšími a hlubšími filosofy /258 // 2. O dvou filosofických školách, t. j. o italské a iónské, a o jejich zakladatelích /259 // 3. O učení Sokratově /260 // 4. O vynikajícím Sokratově žáku Platonovi, který celou filosofii rozdělil ve tři části /261 // 5. Že o theologii je záhodno se příti nejspíše s platoniky, jejichž náhledy zaslouží přednosti před zásadami ostatních filosofů /262 // 6. O názorech platoniků v tom odvětví filosofie, kterému se říká filosofie přírodní /264 // 7. Oč větší přednosti nad ostatní zasluhují platonikové v logice, // t.j. v racionální filosofii /265 // 8. Žc i ve filosofii morální mají prvenství platonikové /266 // 9. O té filosofii, která se přiblížila pravdě křesťanské víry /267 // 10. Jakou přednost má před filosofickými soustavami křesťanská víra /267 ?. Odkud měl Platon to poznání, jímž sc přiblížil křesťanskému vědění /269 // 12. Že i platonikové, ač o jediném pravém Bohu smýšleli správně, přece byli pro vzdávání obětí bohům /270 // 13. O Platonově názoru, že bohové nejsou leč dobří a příznivci ctností /271 // 14. O názoru, že rozumné duše jsou trojího druhu, t.j. v nebeských bozích, // ve vzdušných
démonech a v pozemských lidech /272 // 15. Že ani pro svá vzdušná těla ani pro svá vyšší sídla démoni ještě nestojí nad lidmi /2730 // 16. Co soudil platonik Apuleius o mravech a skutcích démonů /274 // 17. Zdali je důstojné, aby člověk uctíval duchy s takovými vadami, // od jakých se má oprostit /275 // 18. Jaké je to náboženství, které učí lidi užívat démonů jako prostředníků, aby byli doporučeni dobrým bohům /276 // N R // ig. O bezbožnosti kouzelnictví, které stojí pod ochranou // zlých duchu /277 // 20. Je-li hodno víry, že sc dobří bohové stýkají radčji s démony // než s lidmi /278 // 21. Zda bozi používají démonů jako poslů a tlumočníků, nevědouce, že jsou od nich klamáni, či zda to chtčjí /279 // 22. Žc kult démonů musí být zavržen; proti Apuleiovi /281 // 23. Co soudil Hermes Trismegistos o modloslužebnictví a odkud mohl včděti, že egyptské povery zajdou /281 // 24. Kterak Hermes vyznal blud svých předků, nad jehož budoucím odstraněním truchlil /283 // 25. Co mohou miti lidé společného sc svátými anděly /287 // 26. Žc celé pohanské náboženství se točilo kolem nebožtíků /287 // 27. Jakým způsobem uctívají křesťané svoje mučedníky /289 // KNIHA IX. // 1. Ke kterému bodu dospěla rozprava doposud a co musíme rozebrali // ve zbývající části problému /291 // 2. Zdali je mezi démony, nižšími než bohové, nějaká skupina dobrých, za jejichž přispění
by lidská duše mohla dojiti pravé blaženosti /292 // 3. Co připisuje Apuleius démonům, kterým sice rozum ncupírá, // ale kterým nepřikládá žádnou ctnost /292 // 4. Jaký je názor peripatetiků a stoiků o duševních vášních /293 // 5. Žc vášně, které doléhají na křesťanské duše, nestrhují ? neřesti, // nýbrž cvičí ve ctnosti /295 // 6. Kterými vášněmi jsou podle Apuleia zmítáni démonové, kteří prý svým přispěním pomáhají lidem u bohů /296 // 7. Že podle platoniků byli bozi básnickými smyšlenkami očerněni, žc prý proti sobě bojovali jako stoupenci různých stran, ačkoli takoví jsou démoni, ne bohové /297 // 8. O nebeských bozích a vzdušných démonech i pozemských lidech podle výmčru platonika Apuleia /298 // 9. Zdali člověk může získali přízeň nebeských bohů prostřednictvím démonů /299 // 10. Žc podle mínění Plotinova jsou lidé ve smrtelném těle méně nešťastni // než démoni ve věčném /300 // 11. O mínění platoniků, že lidské duše po opuštění těl jsou démony /300 // 18 // 12. O třech protichůdných vlastnostech, kterými se podle platoniků liší přirozenost démonů i lidí /301 // 13. Kterak démoni, jestliže nejsou ani nešťastni jako lidé, ani blaženi jako bozi, mohou být mezi obojími uprostřed, nemajíce společenství ani s jedněmi ani s druhými /301 // 14. Zda lidé, jsouce smrtelní, mohou být šťastni pravou blažeností /303 // 15. O prostředníku
mezi Bohem a lidmi, člověku Kristu Ježíši /304 // 16. Zdali platonikové tvrdili důvodné, že nebeští bohové, vyhýbajíce se pozemskému poskvrnění, neobcují s lidmi, kterým dopomáhají ? náklonnosti bohů démoni /305 // 17. ? dosažení blaženého života, spočívajícího v účastenství na nejvyšším dobru, nepotřebují lidé takového prostředníka, // jako je démon, ale takového, jako jest jediný Kristus /307 // 18. Že lstiví démoni, slibujíce svou přímluvou cestu ? Bohu, // usilují o to, aby lidi od cesty pravdy odvrátili /308 // 19. Že jména démonů se už ani u jejich ctitelů nepoužívá na označení něčeho dobrého /308 // 20. Jaké je to vědění, na které jsou démoni pyšni /309 // 21. Jakým způsobem chtěl být Pán od démonů poznán /309 // 22. Jaký je rozdíl mezi věděním svátých andělů a věděním démonů /310 // 23. Žc sc pohanským bohům neprávem přikládá jméno bohů, které je přece podle božských Písem společné svátým andělům // sc spravedlivými lidmi /311 // KNIHA X. // i. Že i podle platoniků dává pravou blaženost andělům i lidem jediný Bůh; že však se musí zkoumat, zdali ti, kteří podle nich mají býti právě proto uctíváni, chtějí, aby se obětovalo pouze jednomu Bohu, nebo takéjim /313 // 2. Co soudil platonik Plotinus o osvícení shůry /315 // 3. O pravém kultu Boha, od něhož sc platonikové odchýlili, ačkoliv tvůrce veškerenstva poznali, a prokázali
božskou poctu // andělům dobrým i zlým /316 // 4. Že oběť náleží jedinému pravému Bohu /317 // 5. O obětech, kterých Bůh nevyžaduje, ale které chtěl na znamení toho, čeho vyžaduje /318 // 6. O pravé a dokonalé obiti /319 // 7. Že svati andčlé nás milují takovým způsobem, že z nás chtčjí mít ctitele jediného pravého Boha, nikoli svoje /320 // 8. O zázracích, kterými ráčil Bůh také skrze andčly ovčřiti svoje sliby, // aby posílil víru zbožných /321 // 9. O nedovolených kouzlech při uctívání démonů, jimiž se obírá platonik Porfyrius, s nččím souhlase a nčco jaksi zavrhuje /3220 // 10. O theurgii, která klamně slibuje duším očistu pomocí vzývání démonů /324 ?. O Porfyriovč listu egyptskému Ancbontovi, ve kterém prosí o poučení stran různosti démonů /325 // 12. O zázracích, které koná pravý Bůh skrze svaté andčly /327 // 13. O neviditelném Bohu, který se často ukázal viditelně, ne ve své podstatě, ale v podobč, jakou mohli vidoucí snésti /328 // 14. Žc má být uctíván jediný Bůh nejen pro dobrodiní věčná, ale i pro časná, protože všemi vládne jeho prozřetelnost /328 // 15. Kterak svati andělé slouží Boží prozřetelnosti /329 // 16. Zdali stran docílení blaženosti života máme věřili těm andělům, kteří pro sebe žádají božské pocty, či naopak tém, kteří nevyžadují posvátnou bohoslužbu pro sebe, ale pro jediného Boha /330 // 17. O arše
úmluvy a o zázračných znameních, která učinil Bůh na utvrzení // autority Zákona a zaslíbení /332 // 18. Proti těm, kteří stran zázraků, vychovávajících Boží lid, upírají církevním knihám věrohodnost /333 // 19. Který je původ viditelné oběti, která má být podle pravého náboženství přinášena jedinému pravému a neviditelnému Bohu /334 // 20. O nejvyšší a pravé oběti, kterou se stal sám prostředník // mezi Bohem a lidmi /335 // 21. O míře moci, udělené démonům, aby ve snášení muk byli oslaveni svati - kteří nezvítězili nad vzdušnými duchy skrze obětování jim, nýbrž svým přebýváním v Bohu /335 // 22. Odkud mají svati moc proti démonům a odkud mají pravé očištění srdce /336 // 23. O počátcích, které podle platoniků mohou duši očistit /337 // 24. O jediném a pravém počátku, který výhradně očisťuje a obnovuje lidskou přirozenost /338 // 25. Že všichni svati i za dob Zákona i za dřívějších věků byli ospravcdlnčni // v tajemství a víře Kristové /339 // 20 // 26. ? nedůslednosti Porfyria, jenž kolísal mezi vyznáním pravého Boha a ctěním démonů /341 // 27. O Porfyriovč bezbožnosti, převyšující i blud Apuleiův /342 // 28. Které názory zaslepily Porfyria tak, že nemohl poznali pravou moudrost, jíž jest Kristus /343 // 29. O vtělení Pána našeho Ježíše Krista, které sc bezbožní platonikové stydí uznali /344 // 30. Jak mnoho z nauky Platonovy
Porfyrius odmítl a rozdílně od něho opravil /347 // 31. Proti důkazu platoniků, že lidská duše je prý souvččná s Bohem /349 // 32. O všeobecné cestě ? osvobození duše, kterou Porfyrius špatně hledal // a nenašel a kterou otevřela jenom křesťanská milost /349 // KNIHA XI. // i. O té ěásti díla, ve které začneme líčili počátky i konce obcí, t.j. nebeské a pozemské /354 // 2. O poznání Boha, ? jehož poznání nikdo z lidí nemůže dojiti jinak, než skrze prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Krista Ježíše /355 // 3. O hodnověrnosti kanonického Písma, vnuknutého božským Duchem /356 // 4. O stvoření světa, které se nestalo ani mimo čas, ani nebylo ustanoveno novým úradkem Božím, jako by Bůh chtěl něco, co předtím nechtěl /356 // 5. Že se nemá uvažovat o nekonečných časových rozměrech před světem, zrovna jako ani o nekonečných rozměrech místních mimo svět, jelikož právě jako před ním žádných časů nebylo, tak ani mimo něj není žádných míst /358 // 6. Že stvoření světa i času má jediný počátek a žc jedno nepředchází druhé /359 // 7. Jaké byly první dny, které prý měly večer i ráno ještě dříve, než bylo stvořeno slunce /360 // 8. Který a jaký si máme myslit Boží odpočinek, ve kterém si po pracích šesti dnů sedmého dne odpočinul /361 // 9. Jak máme podle božských svědectví pohlíželi na stvoření andělů /361 // 10. O jednoduché a neproměnné
Trojici Boha Otce i Boha Syna i Boha Ducha svátého, jediného Boha, u něhož není nččím jiným vlastnost // a něčím jiným podstata /363 // n. Zda máme věřili, že té blaženosti, kterou svati andělé od svého počátku povždy mčli, byli účastni i ti duchové, kteří v pravdě nevytrvali /365 // i2. Srovnání blaženosti spravedlivých, kteří ještě nedostali odměny božského zaslíbení, s blažeností prvních lidí v ráji před hříchem /366 // 13. Zdali všichni andčlé byli stvořeni na stejném stupni blaženosti tak, žc ti, kteří potom padli, nemohli o svém budoucím pádu vědět, a že ti, kteří vytrvali, byli po zkáze padlých předem uvědomění o svém vytrvání /367 // 14. Jakým mluvním obratem bylo řečeno o ďáblu, že v pravdě nevytrval, // protože v něm pravdy není /368 // 15. Jak sc má rozuměli slovům: „Od počátku ďábel hřeší“ /3680 // 16. O stupních a rozdílech mezi tvory, které hodnotí jinak zištná // užitečnost a jinak rozumový řád /369 // 17. Žc vada zloby není přirozeností, nýbrž proti přirozenosti, pro kterou není příčinou hříchu Stvořitel, nýbrž vůle /370 // 18. O kráse veškerenstva, kterou dík Božímu uspořádání činí protiklad protiv ještě skvělejší /370 // 19. Jak asi máme rozuměli slovům Písma: „Oddělil Bůh světlo od tmy“ /371 // 20. O tom, co bylo řečeno po oddělení světla ode tmy: // „A viděl Bůh, žc je světlo dobré“ /372
// 21. O věčném a nezměnitelném Božím vědění a rozhodnutí, ve kterém vše, co stvořil, se mu povždy líbilo stvořili tak, jak to bylo stvořeno /372 // 22. O těch, kterým se v souboru věcí, dobře stvořených od dobrého Stvořitele, některé nelíbí, a kteří některou přirozenost pokládají za špatnou /374 // 23. O bludu, pro který odsuzujeme učení Origenovo /375 // 24. O božské Trojici, která po všech svých dílech roztrousila znamení a stopy sebe /376 // 25. O rozdělení celé filosofické soustavy ve tři části /377 // 26. O obraze nejvyšší Trojice, který se jistým způsobem nalézá v přirozenosti člověka, dosud ncoblaženého /379 // 27. O bytí a vědění a lásce ? obému /379 // 28. Zdali máme milovali i tu lásku, jíž milujeme bytí i vědění, abychom se tím více blížili obrazu božské Trojice /381 // 29. O vědění svátých andělů, kterým znají Trojici v samém jejím božství a kterým spatřují příčiny Stvořitelových skutků v jeho umění dříve než v těch skutcích /382 // 30. O dokonalosti čísla šest, prvního, které je dáno hodnotou svých zlomků /383 // 31. O sedmém dni, který znamená naplnění a odpočinutí /384 // 22 // 32. O mínění těch, podle nichž andčlé byli stvořeni dříve nežli svčt /385 // 33. O dvou různých a nestejných společnostech andčlů, které se přimčřcnč vyrozumívají pod jménem světla a tmy /386 // 34. Žc vody, jež byly rozděleny,
podle některých znamenají andčly a že po náhledu některých nebylo vodstvo stvořeno /387 // KNIHA XII. // i. O jediné přirozenosti andčlů dobrých i zlých /389 // 2. Že žádná bytnost není Bohu protichůdná, jelikož od toho, // kdo v nejvyšším stupni a vždycky jest, se veskrze odlišuje to, co není /391 // 3. O Božích nepřátelích, kteří jimi nejsou svou přirozeností, ale protivnou vůlí; ta když jim škodí, škodí jistě dobré přirozenosti, // protože vada není, ncškodí-li /391 // 4. O přirozenostech bytostí nerozumných nebo neživých, které se ve svém druhu ncodchylují od krásy vesmíru /392 // 5. Že Tvůrce je hoden chvály v přirozenostech všeho tvaru a způsobu /393 // 6. Co je příčinou blaženosti dobrých andělů a co je příčinou bídy andělů zlých /394 // 7. Že působící příčinu zlé vůle nemáme hledali /396 // 8. O převrácené lásce, jíž vůle odpadá od neproměnného dobra // ? dobru proměnlivému /397 // 9. Zdali svati andčlé mají původcem dobré vůle téhož, koho mají stvořitelem přirozenosti, zdali totiž v nich byla skrze Ducha svátého rozlita láska /397 // 10. O domněnce těch, podle nichž lidské pokolení existovalo vždycky, stejně jako sám svčt /399 // ii. Jak nepravdivé jsou dějiny, které přičítají minulým dobám // mnoho tisíc let /399 // 12. O těch, kteří sice tento svět nepokládají za věčný, ale myslí, žc se na konci určitých období vždycky
zrodí a rozpadnou buďto nesčíslné světy anebo tento jediný /400 // 13. Co odpověděli těm, podle nichž počáteční stvoření člověka // přišlo pozdě /401 // 14. O koloběhu věků, po jejichž uzavření určitou hranicí sc podle víry některých filosofů vesmír vždycky vrátí v tentýž řád a tentýž tvar /402 // 15. O stvoření lidského pokolení v čase, které Bůh rozhodl bez nového úradku a beze změny vůle /403 // 23 // i6. Zdali proto, abychom pochopili, žc Bůh byl vždycky také Pánem, máme věřit, že také nikdy nechybělo stvoření, nad nímž by panoval; a jak sc může nazývat povždy stvořeným to, co se nemůže nazvat souvěčným /404 // 17. Kterak máme chápali život věčný, zaslíbený Bohem člověku // před věčnými časy /407 // 18. Čeho hájí o neproměnném úradku a vůli Boží zdravá víra proti úvahám těch, podle kterých Boží díla, od věčnosti se opakujíce, vždycky sc vracejí v týchž časových okruzích /407 // 19. Proti těm, po jejichž náhledu nemůže býti to, co je nekonečné, // pojato ani věděním Božím /409 // 20. O věcích věků /410 // 21. O bezbožnosti těch, podle nichž duše, účastné nejvyšší a pravé blaženosti, budou sc v časových okruzích znovu a znovu vracet do týchž běd a strastí /411 // 22. O stvoření jednoho prvního člověka a s ním lidského pokolení /414 // 23. Že Bůh předem věděl, že člověk, jehož stvořil prvního, zhřeší,
a žc zároveň předvídal, jak veliký zástup zbožných z jeho rodu přenese svou milostí do společnosti andělů /414 // 24. O přirozenosti lidské duše, stvořené ? obrazu Božímu /415 // 25. Mohou-li býti andělé zváni stvořiteli nějakého třeba sebemenšího tvora /415 // 26. Že všechna přirozenost a všechen tvar veškerého stvoření vzniká a utváří // se výhradně působením Božím /416 // 27. O domněnce platoniků, že andělé sice byli Bohem stvořeni, ale že sami jsou původci lidských těl /417 // 28. Že v prvním člověku vznikla všechna plnost lidského pokolení, v níž Bůh předem viděl, která část bude poctěna odměnou a která pokutována trestem /418 // KNIHA XIII. // i. O pádu prvních lidí, který přivodil smrtelnost /420 // 2. O té smrti, která může postihnout! duši, třebaže věčně žijící, a o té, které podléhá tělo /420 // 3. Zdali smrt, která skrze hřích prvních lidí přešla na všecky lidi, je trestem za hřích i u svátých /421 // 4. Proč od těch, kteří skrze milost znovuzrození jsou od hříchu oproštěni, není odňata smrt, t.j. trest za hřích /422 // 24 // 5- Žc zrovna jako nespravedliví užívají špatné zákona, který jest dobrý, tak i spravedliví užívají dobře smrti, která je zlá /423 6. O obecném zlu smrti, jímž se rozlučuje svazek duše a těla /424 // 7. O smrti, kterou podstupují za vyznání Krista nčkteří neznovuzrození /424 // 8. Že u svátých
jest podstoupení prve smrti pro pravdu zničením druhé smrti /425 // 9. Zdali sc má mluvit o čase smrti, jenž odnímá cit života, u umírajících nebo u mrtvých /426 // 10. Zdali by život smrtelníků němči slouti radčji smrtí // nežli životem /426 // 11. Můžc-li kdo být zároveň živ i mrtev /427 // 12. Kterou smrtí pohrozil Bůh prvním lidem, jestliže jeho přikázání přestoupí /429 // 13. Který byl první trest, jehož první lidé zakusili za svůj přestupek /430 // 14. Jakým byl člověk od Boha stvořen a v jaký úděl poklesl rozhodnutím svévůle /430 // 15. Že Adam, hodlaje zhřešili, sám opustil Boha dříve, než byl Bohem opuštěn, a žc prvou smrtí duše byl odpad od Boha /431 // 16. O filosofech, podle kterých odloučení duše od téla nepřísluší k trestu, ačkoliv u Platona nejvyšší bůh nižším bohům slibuje, že nikdy nebudou z tčl svlečeni /431 // 17. Proti tčm, podle kterých se pozemská těla nemohou stát neporušitelnými a věčnými /433 // 18. O pozemských tělech, která podle tvrzení filosofů mezi nebeskými být nemohou, ježto prý co je pozemské, přirozenou // vahou tíhne zpčt ? zemi /435 // 19. Proti učení těch, kteří nevěří, že první lidé by bývali byli nesmrtelní, kdyby byli nezhřešili, a kteří si věčnost duší představují bez tčl /436 // 20. Že tčlo svátých, které nyní odpočívá v naději, bude obnoveno v lepší stav, // než byl stav prvních lidí před
hříchem /437 // 21. O ráji, ve kterém žili první lidé, žc se jím symbolicky vyrozumívá něco duchovního, aniž je tím otřesena historická pravda vyprávění // o místě hmotném /438 // 22. O tčlech svátých po vzkříšení, jež budou duchovní tím způsobem, // že télo sc nepromění v ducha /439 // 23. Jak máme rozumět télu živočišnému a tělu duchovnímu, a kdo umírají v Adamovi a kteří zase ožívají v Kristu /440 // 25 // 24-Jak si máme vykládat ono dechnutí Boží, jež učinilo prvního člověka živou duší, a jak ono, při nčmž Pán řekl svým učedníkům: „Přijměte Ducha svátého“ /443 // 26
(OCoLC)187296005
cnb001717254

Zvolte formát: Standardní formát Katalogizační záznam Zkrácený záznam S textovými návěštími S kódy polí MARC