Ve své studii, věnované rozboru 23 německých básní mladého Máchy (čtyři z nich byly otištěny v sešitu versuche des Ignaz Mácha z r. 1829), zabývá se autor otázkou, proč psal Mácha své první pokusy německy. Přiklání se k názoru, že hlavním důvodem byla snaha začínajícího básníka seznámit se s technickou stránkou verše. Naproti tvrzení, že Máchovy německé verše byly jen klopotným podvědomým překladem české inspirace, dokazuje Eisner na konkretních příkladech, že básník užíval specificky německých konstrukcí a obratů a že tedy nejen dokonale znal oba jazyky, ale že v nich i samostatně tvořil. Thematickým, estetickým, ideovým a jazykovým rozborem jednotlivých básní zjišťuje, že jsou to většinou epigonské výtvory nevalné básnické hodnoty, místy však že se básníkovi podařilo zlomit pouta konvence (zejména v básni O Muse) a zde že se již hlásí rozervaný, buřičský Mácha česky. V závěru jsou připojeny Eisnerovy české překlady Máchových německých básní..