Úplné zobrazení záznamu

Toto je statický export z katalogu ze dne 04.02.2017. Zobrazit aktuální podobu v katalogu.

Bibliografická citace

.
0 (hodnocen0 x )
(13) Půjčeno:13x 
BK
Vyd. 1.
Praha : Filosofia, 2010
420 s. ; 21 cm
Externí odkaz    Obsah 

objednat
ISBN 978-80-7007-335-3 (váz.)
Obsahuje bibliografii na s. [389]-395, bibliografické odkazy a rejstříky
Anglické resumé
Vydavatel: Filosofický ústav AV ČR
000192678
ANALYTICKÁ A „KONTINENTÁLNÍ" FILOSOFIE -- [Problémy s pojmy „analytický" a „kontinentální" vymezení spíše geograficko-kulturně-historicky-stylové než obsahové -- Kritérium „vědeckosti" a „uměleckosti" anglosaský svět a Francie; kam „patří" německy psaná filosofie? Negativita vymezení „kontinentálního" a „uměleckého"; riziko filosofického šovinismu Kritérium reflexe vlastní metody a vztahu k dějinám filosofie. Realita schizmatu kritériím navzdory Hermeneutická I kulturně-dějinná podmíněnost obou stran dialogu v historických i moderních pracích.] -- 1. INTERSUBJEKTIVNÍ KONSTRUKCE SMYSLU V JAZYCE (POZDNÍ WITTGENSTEIN A HUSSERL) -- 1.1 Smysl je vždy relativní vzhledem k (činnosti) -- subjektu je „subjektní" -- [Realismus jako problematická obhajoba „běžného rozumu" a idealismus jako nevyvratitelný, ale protiintuitivní pokus o „třetí cestu" (idealistické východisko s realistickou motivací?) Filosofie se nemůže zabývat „věcmi, tak jak jsou", nemá k nim žádný přístup (problematičnost představy „věcí, tak jak jsou", mimo /před vstupem do našich „poznávacích mechanismů"). Zjednává si pořádek ve sféře (v uspořádání) naší zkušenosti světa -- „Pracují" struktury naší zkušenosti, náš jazyk, s „předdodaným" materiálem? Jak si to lze představit? (Jazyk jako „vyrovnávání se".) Otázky vztahu mezi naší zkušeností a tím, o čem naše zkušenost je, čeho
je to zkušenost (světem, věcmi „samými"). (Exkurs k intencionálnímu předmětu a k významu jako pravidly určené roli.) „Starou" dichotomii subjektivní/ objektivní lze -- (je třeba) uchopit jako různé typy „subjektního", tj. k (činnosti) subjektu vztaženého obsahu.] -- 1.2 Smysl světa, relativní vůči (činnosti) subjektu, musí být intersubjektivní, daný společně -- [Smysl světa, v němž žijeme, je smysl světa společného všem lidem (nebo velkému množství lidí); a je jako takový utvářen Množství mluvčích garantuje normativitu jazyka (a jazyk je nutně normativní) Ve významových strukturách našeho světa (přítomného světa, vykládaného filosofií) jsou druzí lidé přítomni jako: jeho obsahové složky (předměty přítomné v něm); spolutvůrci a spoluuživatelé (mí bližní, ti, kteří jsou mi podobni); součást horizontu (kontextu) jeho smyslu (dění ve světě má svou teleologii s ohledem na dějinné směřování lidstva, žijícího v něm).] -- 1.3 Intersubjektivita je jazykově založená -- [Takovýto svět (tento útvar smyslu) vzniká ve vzájemných interakcích svých obyvatel a jako svět těchto interakcí Mezilidské interakce, které neustále doutvářejí přesnou podobu (smysl) světa, v němž lidé žijí, jsou mj. tří druhů „zacházející vztahy", „sdílení" a „normativita" Tyto interakce jsou nutně jazykové. Různé aktivity v rámci tohoto světa, zaměřené k různým cílům
v něm, jsou různé Jazykové hry".] -- 1.4 Otázka vztahu jazyka a ne-jazykové zkušenosti -- 1.4.1 Husserl -- [Husserlova teorie významu a pravdy Jazyk je následnou artikulací struktur vědomí; ve dvojím smyslu: jako „čistá apofantika" či logika reprodukuje zásadní (podstatné, wesentliche) struktury skutečnosti, přístupné na půdě transcendentálního -- ego, ve fenomenologickém vědomí, po epoché; jako komunikační médium slouží vzájemné korektuře obsahu zkušenosti jednotlivých členů společenství (všichni lidé mohou principielně své zkušenosti v jazyce propojit) Ve své podstatě jazyk artikuluje určitý obsah či informaci.] -- 1.4.2 Wittgenstein -- [Jazyk je jediným dostupným kritériem „duševního"; „struktury vědomí", o nichž mluvíme, jsou následnými interpretacemi lidského (jazykového) chování Lidé (bytosti) mimo náš (či nám alespoň principielně srozumitelný) jazyk nejsou docela našimi bližními (spolupodílníky našeho světa) nelze jim rozumně připisovat „duševní život" netriviálně podobný tomu našemu. (Jak je tomu s dětmi před osvojením jazyka?) Jazyk pracuje ve struktuře „okolnosti/situace nástroj/užití nástroje vytčený cíl" je to sada nástrojů, užívaných určitými danými způsoby -- k určitým účelům.] -- 1.4.3 „Diskuse" -- [Problém podoby zkušenosti ne-jazykových bytostí a jeho empirická neřešitelnost Jazyk vede hranice mezi „věcmi, které vidíme";
absorbuje /překrývá nejazykový /předjazykový přístup ke světu. Jazyk jako neabstrahovatelná součást/způsob našeho myšlení, nikoli jen věc ve světě Problém „hierarchie" individuální zkušenosti a intersubjektivní jazykové korektury Význam fenomenologické teorie jazyka jako detailní deskripce názoru „běžného rozumu" (analýza naší sebereflexe a motivace).] -- 1.5 Několik dalších otázek -- 1.5.1 Relativismus -- [Lidstva I kultury jsou vždy definovány jako celky jazyk je navzájem vymezuje a rozděluje Různost jazyků a různost „pravd" lze relativismus vyvracet odkazem na zákonité struktury světa? Vzájemná korektura vyžaduje sdílení „pevných" vět a ochotu nechat se přesvědčit Spornost „radikální" (strukturní) odlišnosti a problém „velké" (kulturní) odlišnosti komunikace s Jinými" jako „obracení" učení zbrusu nové hry. Učení jako odvykání si „Lidský duch" (klasifikace bytostí jako „lidí") jako přídatné kritérium jazyka, v případě nerozluštitelnosti. Pojmy „světa" a „lidského ducha" jako různé typy odkazů na mapovatelnost cizí „řeči".] -- 1.5.2. Jedinec a společenství, dějiny a pokrok -- [Je smysluplně uspořádána už před-intersubjektivní zkušenost? Problém reálné chronologie procesu aprezentace a „vzniku intersubjektivity". Priorita individuálního transcendentálního já jako logická (nikoli chronologická) komponenta srozumitelnosti světa lego jako
interpretace jazykové hry. „Já" jako to poslední (tradiční solipsismus) I to jediné („solipsismus naruby"), co lze abstrahovat Intersubjektivita jako požadavek a její nekonečný úběžník: uskutečnění ideje rozumu a Evropy. Absolutizace „evropského typu" dějin/kultury čelí relativistickým problémům. Je vztah mezi rozumem a ideou Evropy těsný? (A není pak jeden z těchto pojmů nadbytečný?) Vztah ideje rozumu k empirickým dějinám vědy. „Rozumové I vědecké poznání" jako hodnota sama o sobě vs.jako instrument. Paralelismus pokroku (dějiny vědy) a úpadku (dějiny kultury a umění). Idea pokroku jako „neoprávněná hypostaze"?] -- 2. FILOSOFICKÝ A OSOBNÍ OBRAT (VYVSTÁNÍ) JEDNOTLIVCE V MEDIU INTERSUBJEKTIVNĚ KONSTRUOVANÉHO JAZYKA (WITTGENSTEIN A HEIDEGGER) -- 2.1 Celek zkušenosti (smyslu) je obemykán jazykem -- [Místo jazyka v Heideggerově Bytí a čase: otázka po bytí -- bytí člověka ,bytí ve světě’ jako trojstruktura „rozpoložení", „rozumění" a „řeči". Vztah mezi „řečí" (strukturou artikulace smyslu) a Jazykem" (jejím nitrosvětským vyslovením) Jazyk jako danost smyslu („nutného") a „dům bytí" (v čem se vše ukazuje) -- naše „vrženosť. (Relativismus jako problém nikoli epistemický, nýbrž etický či estetický?) Nutnost podvolit se jazyku a naučit -- se mu je jazyk „umožňující normativita", nebo „tyranie"?-Filosofická antropologie jako teorie významu. Kontingentní
apriori jazyka Hermeneutický kruh orientujeme se zprostředka a ve všem naráz?] -- 2.1.1 Co je „za" jazykem? Je „tam" něco (nám dostupného)? -- Je tato otázka smysluplná? -- [Jazyk jako limitní pojem ale ve smyslu „hermeneutickém" (každé zkoumání je „v" něm, začíná a končí u něho). „Nepřímé" výpovědi o tom, co je „za" ním, jsou možné, ale zároveň okrajové a problematické. Přímočará korespondenční intuice a přímočaré uplatňovaní„metajazyka" tu nefunguje Wittgensteinův pragmatismus nezdůvodněné jednání / rozhodnutí jako dno všeho zdůvodňování a „mystická" víra, s níž se ho držíme. „Přehledná znázornění" a metafory to, co umožňuje praktickou orientaci Heidegger interpretuje Georgeho: „slovo zjednává bytí věci"; mizení nepojmenovatelného. Jazyk jako „krajina" prostor, v němž se orientujeme. „Za" ním se vše ztrácí ve „tmě" (tu ale musíme „respektovat"!)J -- 2.1.1.1 Wittgenstein a Heidegger zenbuddhisté evropské -- filosofie 20. století? -- [Historická evidence: Wittgenstein o zenu nevěděl (asi) nic a Heidegger jen málo Wittgensteinova „žebříková metafora" připouští výklad v duchu starého indického buddhismu (via Schopenhauer); zenová ironie nejde s „vážností" Traktátu dobře dohromady Heidegger si obrací „tao" k obrazu svému (hledání povrchních analogií?). Notorická dvojznačnost toho, že „řeč sama mluví, atd." lze to interpretovat
v duchu toho, že „tao" je nevýslovné „Zenová intepretace" je půvabná (v dobrém smyslu slova „postmoderní"), ale věcně spíše pochybná.] -- 2.2 Původní (vždy již) intersubjektivita jazyka -- (artikulace spolu-bytí) -- [Nutnost jazyka není logická nebo filosofická, ale „faktická" -- Jazyk jako omezené médium neomezeného „rozumějícího překračování". Jazyk jako „vrženost" smyslu. Součástí „vrženosti" je od počátku, „vždy již", skutečnost druhých lidí -- v „normativním", „strukturním" a „obsahovém" smyslu Reinterpretace a hermeneutický kruh ve vztahu k „druhým": nacházejí se na rozhraní vždy již otevřenosti I srozumitelnosti („že" jsou) a nutnosti neustálé reinterpretace („kdo" a Jak" jsou -- fakt distance).] -- 2.2.1 „Teorie významu" význam je „venku", instrumentálnost významu -- [Problémy „zvěcňujícího" a „subjektivistického"pojetí významu-Wittgensteinova a Heideggerova polemika s druhým z nich: smysl světa a význam výrazů jazyka, jimiž se o něm dorozumíváme, nám z technických důvodů musí být od počátku dostupný, je „venku" z našich hlav, konstituuje mezilidský prostor, v němž se můžeme pohybovat a mluvit (patří k naší „vrženosti") Výlučně lidská schopnost apofantické „výpovědi" významy nezakládá, ale „reflektuje" (?) Prostor významu je instrumentálně-pragmatickou souvislostí prostředků a účelů věci i výrazy „mají význam"
ve smyslu postavení v této souvislosti. Komplikovaná souvislost věci jako nástroje a výrazu (např. jména věci) jako nástroje -- Struktura Jako" „výklad" a vidění aspektů; jejich „definice" pomocí kontextu a vnějších praktických kritérií. „Deviantní" případy („kachnozajíc").] -- 2.2.2 „Teorie pravdy" -- [Wittgensteinova „korespondenční teorie" v Traktátu a její specifika. „Redundanční teorie"pravdivé výpovědi. Pravda není jednotný pojem analýza gramatiky slova „pravda" odhaluje různá její užití, jež zachycují různé teorie pravdy Heideggerův výklad „původního smyslu" korespondenční intuice. Pravda jako „odkrývání" věci /situace způsob lidského bytí, až odvozeně vlastnost výpovědi. Napětí mezi teorií pravdy a teorií významu -- původnost zakrytí/nepravdy. Pozdní Heidegger a ne-výkladové pojetí pravdy jako nechání-být Pravdivost primárně jako charakteristika lidského bytí-(jazykové) aktivity.] -- 2.2.3. Kritika logiky -- [Věty logiky podle Traktátu zrcadlí svou formou uspořádání světa. Samy však nemají smysl (neříkají nic) jsou jen vedlejším produktem toho, že smysluplné věty jsou takové, jaké jsou -- Pozdní Wittgenstein zavrhuje idealitu logiky logika tak jako jazyk nemá jednotnou podobu a poskytuje přehledná -- znázornění užívání (popisuje pravidla) jazykových her (logika pohlcena „gramatikou") analýza struktury naší „vrženosti" (rozumění-praktický
rozvrh) Heidegger: „pozitivní"pojetí logiky v tomtéž smyslu a kritika „logiky" těch druhých. „Logika" jako neoprávněná absolutizace formy „výpovědi" a nivelizace „bytí" ve „sponu". Vývoj „logiky" v „logistiku" nástroj manipulace řečí: zvrácení skutečné hierarchie („nedokonalost" přirozeného jazyka, nutnost jeho „opravy").] -- 2.2 A Každodennost jazyka zatemňování a upadání -- [Důležitost struktury „zprvu a většinou" naše bytí je bytostně spolubytím s druhými, kteří „zprvu a většinou" vystupují jako ,ono se’ (všeobecná ne-zodpovědnost). Každodennost jazyka jak „se" mluví (omílání „řečeného" bez „významu"?). „Řeči", „zvědavost" a „dvojznačnost" Filosofické implikace každodenního jazyka neoprávněné extrapolace a zobecnění, zavádějící působení příkladů vědy a kalkulu logiky Rozporná pozice filosofie ve vztahu k „upadání": filosofie respektuje každodennost jazyka, ale zároveň jde jaksi proti ní. (Starost, péče -- 0 celost svého bytí filosofie jako terapie?)] -- 2.3 Intersubjektivní základ a vyvstání individua -- 2.3.0 Problémy filosofické a životní ve Wittgensteinově Traktátu -- [Trojjediné spojení světa, myšlení a jazyka (popisu světa) Rozdíl mezi skutečným a povrchovým (zdánlivým) smyslem vět jazyka-vliv na vznik „filosofických" otázek. Pravá filosofie není nauka, ale činnost odstraňování nesmyslné „filosofie" „Transcendentální"
předpoklady světa faktů sama existence světa („že"), metafyzický subjekt, smysl a hodnota (říše etického): splynutí makrokosmu světa s mikrokosmem subjektu (realismu se solipsismem) Problematické postavení etiky (absolutní nevyslovitelnost, nebo nevyslovitelnost vědecká?) Podobnost mechanismu řešení ( odstraňování) problémů filosofických a životních a jejich „náhodné spojení" (?) u Wittgensteina Problémy „pragmatické" a „intersubjektivistické" interpretace traktátovského pojetí jazyka.] -- 2.3.1 „Autentická" rekonstrukce řeči v Bytí a čase -- [Původně daný smysl věcí (včetně „spolubytí" s druhými ve společném světě) je od počátku „neautentický" (v područí,onoho se’). K„autentickému"postoji z něj vyvažuje hlas svědomí vedoucí do osamocení, skrze pocit „rozkladu"původně zřejmého smyslu a vědomí vlastní smrti jako své „nejzazší možnosti". Svědomí jako svérázný jazykový fenomén „Autentická řeč" je řeč respektující „dějinnost" (artikulace „autentické přítomnosti", zahrnující dějiny -- 1 budoucí smrt) „Autentické spolubytí" je spíše proklamace svědomí jakožto jazykový fenomén má mnoho společného se -- „soukromým jazykem" a „autentický mluvčí" je v asymetrické I izolované pozici vůči ostatním, navzájem si rovným v médiu ,onoho se’ Reinterpretace „autenticity" v období Heideggerova nacistického angažmá ukázka systematické dvojznačnosti
pojmu „autenticity" (i „autentické řeči").] -- 2.3.2 Deskriptivní filosofie jazyka jako terapie -- (pozdní Wittgenstein) -- [Exkurs k Schopenhauerovu a staroindickému kvietismu: vůle, „závoj klamu" a utrpení; cesty vedoucí k odstranění utrpení a význam filosofického poznání pro ně Moc jazyka nad rozumem neoprávněné „filosofické" („metafyzické") implikace (korespondence jazyka a světa, explicitní pojetí pravidel). Skutečná filosofie analyzuje a odvysvětluje „filosofii" se zřetelem ke skutečnému jazyku. Negativní povaha filosofie „filosofických problémů" se zbavujeme jako nemocí. Filosofie jako činnost -- metaforická „přehledná znázornění" (nutně jen deskriptivní, nebo i jakkoli „odrazující"?) zamezují (jako léčba) „filosofickým" otázkám Formální analogie se Schopenhauerem: „závoj klamu" ~ „brýle" jazyka; poznání-> vyvanutí utrpení ~ popis-> vyléčení filosofických nemocí. Psychofyzicky trýznivá povaha filosofických nemocí souvislost utrpení/problémů filosofických a utrpení/ problémů životních. Filosofie jako stálá přehodnocující práce na vlastním životě (Intersubjektivně) omezené možnosti pojímat filosofii jako cestu k zbavení se utrpení.] -- 2.3.3 Básnická rekonstrukce řeči (pozdní Heidegger) -- [„Řeč mluví sama"; to je vidět na „čistě vyřčeném" na básních -- Básnění opatřování světa „mírou" (srozumitelným smyslem), úděl člověka.
Základní „významová architektura" světa -- „součtveří". „Božští" jako resakralizující element jazykového rozumění světu „Vyrůstání" jazyka ze země (lokálního kontextu?). „Etymologie" japonského slova kotoba: jazyk jako okvětní lístky vykvétající z „uvlastňující události" (srozumitelných, působivých věcí světa). [Obdoba „vyrovnávání se"?] Falešné etymologie a výklady návodné („pragmatické") chápání jazyka -- a pravdy Jazyk jako apelace: zpřítomnění, vyvolání (specificky srozumitelného) světa. Slova jako „pokyny" Zabarvenost jazyka jakožto přirozeně srozumitelného líbezný půvab smyslu a radostná bázeň před ním Básnický jazyk jako původní/ originální rekonstrukce každodenního jazyka Problémy pozdního Heideggera: zejména prázdná víceznačnost.] -- 2.3 A Filosofie jako cesta do osamocení -- [„Autentická řeč", „terapeutická filosofie" a „básnění" jsou také jazykové hry Jazykové hry a „pouze-jazykové" hry: specifický jazykový projev jako kritérium vs. vlastní smysl hry. Úloha „nezvažitelné evidence". V čem spočívají hry spočívající v „práci" -- na sobě samém"? Zdvojování „kritických" jazykových her „parazitními" hrami, přizpůsobenými kritériím: „parazitní" hry jsou snáze osvojitelné, intersubjektivně přenosnější I sdělitelnější, připouštějí různé stupně osvojení a mají relativně vymezený I snáze identifikovatelný
kontext Literární jazykové hry: subverzivníl výslovně reinterpretující postoj k pravidlům (také Heideggerovo chápání básnictví?) Osamocení hráčů „kritických" her distance vůči jazyku každodennosti včetně „parazitních" her. „Autentické spolubytí" jako sporný pojem, společné „terapeutické" a „básnické" projekty se ani nepostulují. „Nutný"pocit izolace /odcizení/ ohrožení „parazitními" hrami vzhledem k jakékoli možnosti úspěšné tradice ostatním (problém pouze (?) pro Heideggerovo a Wiittgensteinovo pojetí autenticity / terapie / básnění).] -- 3. A CO INDIVIDUALITA? -- [Individualita a subjektivita Normativní (vybavující) a násilné (omezující) působení onoho se Numerická individualita a individualita netriviální stálé usilování, kritická činnost -- Smysluplnost sdělení. Individualita mezi snadností sdělení -- a nesdělitelností. Nesdělitelná individualita tvůrčích (v posledku i filosofických) her, intersubjektivní hry znalecké a „parazitní" -- Individualita a soukromý jazyk. Uznání individuality Druhého.]

Zvolte formát: Standardní formát Katalogizační záznam Zkrácený záznam S textovými návěštími S kódy polí MARC